Píše se rok 2013, v Londýně to dnes vypadá opět krásně, konečně vykouklo slunce, které mi tu tolik chybělo. Sedím na lóži a pozoruji dva skvělé tenisty, jak hrají finále Wimbledonu. Odehrává se poslední set, který rozhodne, kdo se stane vítězem. Bylo úžasné sledovat Rafaela Nadala a Rogera Federera a jejich vyrovnanou hru! Se zatajeným dechem jsem hltala zápas na travnatém povrchu, kdy před rokem hrál Federer s Andy Murrayem, kterého porazil ve čtyřech setech. Rafa je konečně zpět a znovu ve formě, což dokazuje nejen ve výměnách, bekhendu. Lidi v lóži byli vzrušení a své emoce dávali hlasitě najevo, zdálo se mi, že skandování bylo vyrovnané. Mé myšlenky byly různorodé, tak moc jsem si přála, aby se stal Rafa opět vítězem po třech letech, kdy naposledy vyhrál grandslamovou cenu, no zároveň Roger, který by tak měl na kontě už osmou trofej! Myslím, že už je stejně rozhodnuto, odvíjí se to od výsledků. Cítím se nesvá, no zároveň hodně vzrušená, je to tady, rozhodující set potvrdil vítěze. Všichni vstávali a obrovským potleskem dávali najevo svou radost, včetně mě a mého přítele, který seděl vedle mě – Sláva vítězi, čest poraženému, znělo mou hlavou, byla jsem šťastná, no zároveň trochu posmutnělá, ale ne vždycky to vyjde. Věděla jsem, že tohle je přátelský zápas, jeden druhému přál vítězství, vždycky se k sobě chovají tak, jako by oba byli vítězi! Přítel se na mě podíval, tak něžně, když viděl, jak mi slzy stékají po lících, ze štěstí, radosti z výhry Rafaela Nadala, tohle si prostě zasloužil! Řekl mi, že jestli chci, představí mí jeho strýce a zároveň trenéra Toniho Nadala, nevěděla jsem co na to říct, nečekala jsem, že by ho mohl znát, byla jsem zaskočená, ale příjemně. Samozřejmě jsem řekla, ano.

Read the rest of this entry »